RECENZE

Kapela Bad Face po určitých personálních změnách a menší pauze opět začala naplno fungovat a v pozměněné sestavě zase tlačí kupředu tu svou tvrdě metalovou káru. Určitě se brzy dočkáme i nového CD, ale nyní se poněkud vrátím v čase, abych se podíval na zoubek jejich loňskému počinu "Emotions Burn".
Bad Face produkují směs poměrně drtivého death metalu a syrového hardcoru, což by se dalo zjednodušeně označit jako deathcore. Základem téměř všech skladeb jsou velice hutné, i když poněkud jednodušší riffy, což v některých skladbách není vůbec na škodu, jako například ve třetí "Attack Of Wolves", která přesně vystihuje úsloví "v jednoduchosti je síla". Navíc šlapající rytmika hrne celou skladbu kupředu, což dělá tento song opravdu velice silnou záležitostí. Hodně povedená je i dvojka "Rubious Eyes", kde se rychlé deathové pasáže střídají s pomalejšími, které jsou především groove metalové. Na poněkud Machine Headovské vlně se veze skladba "A Frank Game", především použitými riffy a celkovým soundem. Pro změnu u "Barrier Of Stupidity" si leckdo vzpomene na Sepulturu a její období, kdy vydali desku "Arise". Tohle je hodně našlapaný a chytlavý song. Poněkud zvláštní mi přijde "Drowsing To Expectation", který mi po odmyslení hutného death metalového zvuku, připomíná kapelu Therapy?. Zřejmě nejznámější song "Chromosomes" je především metalcorový a mnozí jej znají i v české verzi "Chromozomy", který je umístěn na závěr CD jako bonus. Poněkud rozpačitě na mne působí poslední čtyři skladby, nepočítám-li bonus. Nejedná se o vyloženě špatné věci, ale určitě by jim prospěla daleko kratší stopáž. Objevují se zde totiž pasáže, které se na můj vkus až příliš opakují, což by mohlo u některých posluchačů vyvolat snad i pocit nudy.
Myslím, že jako celek není "Emotions Burn" vůbec špatným albem. Především prvních osm skladeb se velice dobře poslouchá a na koncertech fanoušky určitě hezky rozdovádí. Jsem velice zvědav, jak na tom budou Bad Face s novým CD. Muzikantský potenciál i nápady mají velice dobré, takže si myslím, že ani dalším albem nikoho nezklamou.

---

666XHE (7/10)

Poněkud opožděně, ale přeci, se dostávám k prvotině jihomoravských Bad Face. Mladá kapela (založena 2004), ovšem ostřílení hudebníci. V jejich sestavě se objevují či objevili hudebníci z legendárních Krabathor, Hypnos, nebo třeba Deprešion. Z čehož je dopředu jasné, že je instrumentální kvalita placky zaručena.
Na CD je 12 skladeb (emocí:) a jeden bonusový kousek – česky zpívaná pecka Chromozomy. Booklet slušný, nechybí nic podstatného. Celková stopáž sahá po 50 minutách hudby. Takže se do ní pustíme.. Zvuk slušné kvality disponuje hutností, určitou „plechovostí“ a dobrou čitelností jednotlivých nástrojů. Pokud bych měl přirovnat, tak alespoň po kytarové stránce by to bylo nejspíš nejblíže Soulfly. On tomu vlastně nahrává i celkový hudební projev kapely, který je lehce ve střihu výše zmíněného spolku. Songy se nesou ve středních a rychlejších tempech s četnými prvky metalcore, ale i slyšítelných pasáží death metalu, který prostě chlapi nezapřou. Muzikantská vyspělost aktérů jim dává punc kvality a dobré poslouchatelnosti. Nechybí zvraty v tempech a četná vybočení z oblíbeného „houpavého“ rytmu. Zpěv se do muziky hodí, dává ji jasnou tvář. Já bych býval ocenil větší agresivitu vokálního projevu, ale na druhou stranu je mi jasné, že BF chtěli znít moderně. Takže ok. Mou jedničkou na CD je již výše zmíněná bonusovka, a to nejen díky českému textu, který mi do hudby BF prostě sedí. Je to taková reprezentativní skladbička, kterou bych doporučil k ochutnávce alba.
Jedná se o první desku kapely BF. Materiál je po technické stránce zvládnutý velmi dobře, trošku mi ale chybí určitá nálada muziky, která by povedené texty pozdvihla. Věřím však, že další album nasadí laťku minimálně o stupeň výš, protože kluci na to bez pochyby mají. Byla by škoda, kdyby se BF ztratili v mlze podobně znějících bandů.

---

Vader (69%)

Ač nemám přiliš v lásce moderní deathcorovou pandemii a většina kapel tohoto ražení mi připadá jakoby napráskaná podle jedné šablony, musím přiznat, že naši BAD FACE mne svým debutem dost mile překvapili. "Emotions Burn" sice neše veškeré znaky zmíněného stylu, ale kluci to umí tak nějak vzít za správný konec, takže z toho je sice typicky brutální, dávivě odeřvaný nářez, ovšem takový, který má hlavu a patu, patřičnou šťávu i zajímavé nápady. V kapele se sešli bratři Lebánkové –  Radek alias "RAD" působil např. v HYPNOS, Libor zvaný "Skull" zase proslul jako kmenová "mlátička" v KRABATHOR, MARTYR a jistou dobu i po Speckmannově boku v MASTER. Myslím, že kdyby bylo víc takových kapel jako BAD FACE, byl by i můj vztah k současné deathcorové "módě" pozitivnější, ale na druhou stranu, ať je raději takových kapel co nejméně; tím si alespoň BAD FACE udrží lákavý status výjimečnosti. Kluci jsou výborní muzikanti, Pawel řve jako sám Áres a jeho hlas nahání mrazení v zádech a husí kůži – skutečně mám víc staženou prdel jen před hrdlem Martina van Drunena v dobách jeho působení v PESTILENCE a ASPHYX. Přes hodně drásavou brutalitu dokáží BAD FACE odstřelit skvělými melodickými linkami a téměř až rockově příjemnými výlety, což u mnoha takto orientovaných kapel neslyšíte. Jejich velkou devizou je mimo jiné i to, že se nedá snadno říct, z čeho vlastně čerpají. Určitě mají vlivů dost, ale svým umem vše přetaví do natolik osobité slitiny, že na otázku, jak vlastně znějí, lze jenom suše utrousit: "Jako BAD FACE, vole !"

---

Blackmoon ***** (celkové průměrné hodnocení redaktorů 4,27 z 6)

Novému uskupení BAD FACE dominuje bratrské duo, které kdysi stálo na obou stranách děleného krabathorského kmene a nyní pospolu kombinuje deathmetalové zkušenosti s thrashovějšími a prostor patřičně zahušťujícími hutnými riffy, přičemž čím častěji se toto tempově utrhne ze řetězu, tím lépe.
Skladby deklarované coby emoce rozhodně nejsou skoupé na osvěžující melodické zárodky, těm se ovšem nedaří docílit dostatečného rozpuku, čímž výsledek přešlapuje v pozici poměrně obstojného, žel nikterak mimořádného materiálu. Řemeslně zručnou práci, která neurazí ani nenadchne, sympaticky doplňuje česky pěný bonus "Chromozomy"

---

Ladislav Oliva

Nová kapela s ostřílenými borci v sestavě – tak by se dala jednoduše charakterizovat parta Bad Face, v jejíchž řadách registruji Skulla (ex-Krabathor, ex-Martyr, ex-Master), Rada (ex-Hypnos, ex-Stagnant) či Pawla (ex-Decay). Zkušení muzikanti přibrali basáka Ritchieho a po zhruba třech letech existence právě vydávají debutovou placku. Té předcházely dvě nahrávky, které jsem neměl možnost slyšet, premiérové setkání s kapelou jsem zažil až s nedávným DVD Shadows From Underground, kde se nachází klip k songu Chromosomes. A myslím, že pánové vybrali reprezentativní pecku s takřka hitovými ambicemi, samozřejmě v mezích žánru. A s žánrem mám tak trochu problém – Bad Face by si na svá trika mohli nalepit jak nálepku power thrash, tak death core. Tu a tam se setkáváme i s elektronickými zvuky, které ale jen dotvářejí celek a žádná trendy nu metalová práce se nekoná.
Při první rotaci CD v mechanice mě vadily dvě záležitosti – jakoby zahuhlaný zvuk a barva hlasu zpěváka. Ale s rostoucím počtem poslechů se oba atributy odsunuly do pozadí a prostě jsem si zvykl. Zvykl jsem si, že Pawel má zvláštně zastřený hlas, se kterým se snaží trochu pracovat, takže kromě nasraného řevu dojde i na jakousi recitaci či pokus o zcivilnění v několika refrénech. Zvykl jsem si, že nazvučení kytary je takové, aby výsledný zvuk „hučel“ a bicí že znějí poněkud staroškolsky (na druhou stranu nezní rytmičák jak plechovka, ale pěkně hluboce). Ostatně Skullova hra se mi hodně líbí, je stručná, jasná a srozumitelná, bez nějakých extravagantností, které by nahrávce spíše uškodily. Nejlepší práci odvedl zvukař s baskytarou, která je perfektně slyšet a dokonce se tu a tam dostane do popředí v roli vůdčího nástroje.
Po krátkém intru s křikem nějaké trpící nebožačky se z repráků takřka padesát minut valí agresivní a energický náhul. Hned první klasická skladba Rubious Eyes je hlavně o tom nářezu, nemilosrdně a rychle se valící nářez bez šance na oddych. Trojka se zpočátku tváří takřka nudně, aby s nástupem refrénu přehodila výhybku do lehce hitových vod a sólo v závěru mile překvapí. Jestliže Attack Of Wolves k chytlavosti jen tak přičichne, Chromosomes jsou reálným hitem se vším všudy. Pozvolný rozjezd vůbec nenasvědčuje, že s refrénem přijdou nejsilnější momenty alba – podvědomí atakující melodie podpořené dokonale padnoucími umělými zvuky – tady bych se nebál melodičtějšího vokálu – i s řevem ale paráda. Pětka jen tak proletí okolo a nechává čas na nadechnutí před další silnou písní, která hned od začátku sází na melodii, místy ukrytou pod řevem vokalisty. Hopsavý rytmus, hlava se samovolně dává do pohybu „nahoru, dolů“, Drowsing To Expectation bere v konečném účtování jednu z předních příček, a to nejen za změnu polohy zpěvu. Basa v hlavní roli otevírá sedmou stopu, ale tenhle song mě u srdce nebere. Po zakokrhání kohouta přichází budíček, ultra rychlé coreové tempo, zase ty nenásilné šperky v podobě samplů (jestli to je zahraný na kytaru, tak pardon...), pak neotřelé kytarové sólo, které na chvíli skladbu zpomalí, aby se posléze opět vrhla do víru extrémní palby, a pozor, opět s nakročením ke koncertnímu hitu. Po nářezu je tady opět volnější tempo, snad nejpromakanější song se spoustou ukrytých vychytávek, které člověk objeví až po několika posleších – nabízí se souvislost s názvem desky, tady jsou ony „emoce“ hodně cítit. A i následující song pokračuje v úvodu tam, kde ten emoční skončil. Jenže po chvilce se překlopí do míst, která mi v tvorbě Bad Face baví nejméně – střední tempo, pravda i tady se opět pod palbou bicích a řevem ukrývá kytarová linka, která ale celkový dojem nezachrání, stejně tak jej nezachrání ani chvilkový kvapík v druhé polovině. Ono se s blížícím závěrem tak nějak celkově zpomaluje, důkaz má číslo jedenáct, kde je tempo vyloženě pomalé a ponurost ještě umocňuje zastřená recitace. Poslední řadová skladba opět sází spíše na pocity, tudíž na volnější tempo a opět mě to příliš nebere. Závěr pak patří druhé verzi Chromozómů, jak název napovídá, v češtině. Myslím, že je skladba nahrána znovu, zní jako z koncertu, takže chybí samplované zvuky a celkové vyznění je syrovější. Nicméně to asi z live akce není, protože zpěv je občas doplněn echo efektem. Český text je sice zajímavý, ale ač jsem velkým příznivcem mateřštiny u tuzemských kapel, k Bad Face ta angličtina pasuje mnohem lépe.
Obal alba je konzervativní práce, která mě vždy potěší. Žádný velký vymýšlení, hezky jednoduše, se všemi potřebnými informacemi, fotkami muzikantů „on stage“, texty, atd... Snad jen titulní strana s okem jakoby z oka vypadla (smích) předloňským počinům Wave a Sad Harmony – nějak máme v poslední době „přeokováno“.
Celkově mě Bad Face vcelku příjemně překvapili, „hořící emoce“ jsou bezesporu kvalitním počinem a nebýt několika vycpávkových songů (5, 7, 10), hodnotil bych ještě výše. Uvedené „slabší“ songy jsou jen momentálním pohledem jednotlivce, někdo jiný to může slyšet úplně jinak... I přes uvedené výhrady je ale kotouček s logem Bad Face jasným nadprůměrem s několika fláky, které opravdu hodně potěší (4, 6, 8, 9). Uvedené „silnější“ kusy jsou jen momentálním pohledem jednotlivce, někdo jiný to může slyšet úplně jinak... (smích). Celkově jsem se při poslechu nenudil a věřím, že na koncertech se nebude nudit nikdo. Jo, a instrumentálně paráda, to je snad jasný!

---

Johan

Tak nějak jsem měl jméno BAD FACE podvědomě zafixované jako coreové a vzhledem k tomu, že tenhle styl poslouchám dá se říct svátečně, je vcelku logické, že se seznamujeme až nyní. A to díky recenzi na jejich dlouhohrající debut vycházející u Élysionu. A můžu říct, že jsem vcelku příjemně překvapený tím, co se valí z reproduktorů. Po dvou EPčkách („Good Time to Wake Up“ z roku 2004 a o rok mladší „Speak with Us!“) a placce slepené z těchto dvou nahrávek „Opening Years 2006/2004“ došlo na lámání chleba a BAD FACE se s tím poprali celkem suverénně. První, co člověka uzemní je zabijácký zvuk, který onen core dosti často cpe až do death metalové škatule, což mi náramně vyhovuje. Ono se taky není moc co divit, když se člověk podívá na sestavu v níž se nachází minulost kapel jako HYPNOS nebo v začátcích taktéž deathových DECAY. O Skullovi, který byl přítomen u stvoření nejlepšího alba KRABATHOR „Cool Mortification“ nemluvě.
Každopádně tím důležitým kvalitativním faktorem je už zmíněný zvuk, který se lidem v hodonínském studiu Sound Design Paradox opravdu povedl. Velmi živá, plná a energická hradba člověka zboří hned po krátkém intru úvodním válem „Rubious Eyes“. Nástup je to vskutku mocný a sanici jsem dovřel dobře po půl minutě masakru, který v úvodu BAD FACE spustí.
Přímočará mela se stylově nasraným vokálem, který svým projevem celkové znění kapely přeci jen drží zase víc v té coreové rovině. Hudebně tento styl výrazněji vyplouvá na povrch v dalším průběhu alba, ale pořád je to pro mne velmi příjemné onou metalovou příchutí. Houpavější „Attack of Wolves“ je členitější, ale to nic neubírá na oné energii a nápřahu z počátku alba. Na konci skladby se dokonce mihne krátké kytarové sólo. Nasranost obou skladeb umocňuji i texty, které zrcadlí řešení problémů stylem „ručně a stručně“ a plně korespondují s nekompromisním hudebním projevem. „Chromosomes“ je zdá se tak trochu pasovaná za hitovku alba. Jasně koncertní skákavá záležitost s výrazným refrénem, která je a bude jednoznačně funkční. Myslím, že každého musí uzemnit suverenita s jakou je placka servírovaná – to je určitě silná stránka „planoucích emocí“. Nasazené tempo nesnižuje ani zhusta nastrouhaná „Speak with Me“ a na konci songu si říkám, že i přes to, že BAD FACE mají svůj vlastní zvuk, i tak tady budou všichni cavalerofilové v závěru songu chcát krev nadšením. „Drowsing to Expectation“ je zase od samého počátku naprosto rozcvičkovou záležitostí, která žádného fanouše skotačivých rytmů nemůže nechat v klidu a bude s vámi cvičit i v křesle vyhřátého pokoje. Nemůžu si v závěru následné pecky „A Frank Game“ při madrfakování opět nevzpomenout na Maxe hehe, ale nemyslím to nijak ve zlém, páč je to prostě po kurvách nátěr a líbí se mi to heh. „Barrier of Stupidity“ vše roztáčí po všech těch houpačkách a sekáčkách zpět do rychlejšího tempa z úvodu desky a já tenhle krok nemůžu než uvítat. Jak si ucho postupně zvyká na produkci a zvuk desky, tempo se v závěru přeci jen lehce zklidňuje a není natolik strhující. Na druhou stranu zpestření klepačkovitým partem v „Sad Men´s Theatre“ je příjemným překvápkem v jinak o něco poklidnější závěrečné třetině alba, která krom tvrdosti pracuje hodně také s emocemi a náladami.
Na úplném konci ještě čeká česká verze „Chromozomů“, která je určitě zajímavou sondou, kterak by BAD FACE zněli s řevem v češtině. Ač v tom nespatřuji nějaký problém, přesto myslím, že většinovou anglinu zvolil v tomto případě kluci zcela správně. Není snadné napsat dobrý český text.
BAD FACE příjemně překvapili a pokud máte rádi coreově laděné záležitosti, nebo jste metaloví všežravci, určitě tenhle hukot oceníte, tak jako ho ocenil i já. Ruku v ruce s reprezentativním balením se jedná bez debat o vývozovou záležitost…

---

Demimortus (4,5 / 6)

Ještě že se mi k MCD této formace dostal příbalový letáček s informacemi ohledně sestavy a vzniku, protože tahle banda je pro mě novou a neznámou. Takže ve zkratce a stručně: kapela BAD FACE vznikla začátkem roku 2004 v Uherském Brodě. Hlavní impuls tkví v domluvě mezi bratry Skullem (ex PROSCRIPTION, KRABATHOR) a R.A.D.em (ex PROSCRIPTION, STAGNANT, HYPNOS, SHAARK). O několik měsíců se k rozdělané práci připojuje Pawel (ex DECAY) na post vokálu. No a basu vzal do ruky jistý Espin (ex MOUCHYS). Ještě téhož roku v září kapela navštívila studio Shaark, ve kterém dali do kupy toto MCD "2004 – Good Time To Wake Up". Po nahrání pak do Zkaženýho Ksichtu na post druhé kytary nastoupil Dan z DEPREŠIONU. A protože personální trable doprovází hodně kapel a stává se to snad nepsaným pravidlem, nevyhlo se to ani této kapele. Espin z řad BF odchází a hledání nekončí…
Teď k muzice: kluci hrají death metal. Na můj vkus je tam dost kompromisů a první poslech mi celkem nic neřek. Druhý poslech mě přesvědčil o tom, že psát recenze na kvalitní, ale průměrný kapely je jednoznačně horší než na nějakej shit. Nevím jak moc máte zgómnutý moje recenze, prostě možná víte, že jsem z trochu hustšího těsta. Mám rád přívlastky jako splatter, sick, gore a tak. Toho jsem se od BF nedočkal, no zase je tady dost té techniky, zvuk je na dost dobré úrovni a kapela jako taková disponuje dobrýma muzikantama. Ale popravdě: čekal sem, že když v bandě působí Skull a R.A.D., tak že to bude víc vydrhnutý a vyhulený, prostě aspoň ňáká sypačka. Nic, fakt je to pomalý a myslím, že tihle skvělí muzikanti si přišli do BAD FEJSU trochu odpočnout. Vokál mi dost připomíná Maxe Cavaleru (to myslím v dobrým…), Pawel nemá potřebu s hlasem experimentovat a myslím, že svou práci odvádí docela dobře. Blití je blití, ale změna je změna. První čtyři vály dobrý, opravdu v pohodě poslouchatelný a nenudil jsem se, ale výraznější nápad jsem nenašel, převratný změny temp taky ne, a o šestizubé pilce, která by mi dráždila mozek jsem si nechal jen zdát. Obrovsky moc chválím vál no. 5 – "Senti". Určitě nejlepší věc na disku. Geniálně ubrečená kytara, která mě svým bastardským riffem zvedla ze židle, za ní je parádní rám basy a kopáku, ze strany pak útočí ještě Skullův činel. Tohle se fakt povedlo.
Shrnutí. po hudební stránce bych k mému vkusu nic neměnil, byl bych do budoucna vděčnej za vyšší obrátky, zpěvák, jak jsem řek, super, ale občas ujet do vomitorní hloubky bude jedině plus. Zvuk super.

---

Caligula